My Africa adventure is coming


Už jen dva týdny zbývají do naší velké cesty do Mozambiku!
Konečně jsem dostala všechny očkování a už se nemůžu dočkat, až chytíme první letadlo a budeme na cestě. Pořád máme spoustu věcí k zařizování, ale všechno se teď dějě velice rychle.

Postupně jsme dostali moc informací ohledně naší cesty, jako kam pojdeme, co tam uvidíme… Ještě jsme nedostali víza, tak doufám že všechno bude v pořádku a dostaneme je bez problémů :-)

Na druhou stranu jsem docela nervózní – v Mozambiku se setkáme s úplně jinou kulturou a nejsem si tak docela jistá, co přesně očekávat.

Prostě uvidíme :-)

 

Seeing things from a new perspective


Poslední den naší cesty se nesl v duchu hodnocení. Každý za ten týden nasbíral jiné dojmy, zapamatoval si jiné informace a prožil různé emoce. Všichni jsme do Afriky cestovali s určitou představou o tom, jak vypadá země, jak lidé a jakou práci UNICEF při pomoci africkým dětem odvádí. Realita ale byla zcela odlišná. Divoká zvířata, která jsou situována v národních parcích jsou pro nás evropany sice lákavou atrakcí, ale záhy jsme pochopili, že pro obyvatele Malawi jsou mnohem důležitější kozy, krávy a slepice, ze kterých mohou mít celoroční užitek. Počasí – horké slunce i vydatný déšť zde ovlivňují více než jen to, jaký oděv zvolit. Jsou základním předpokladem pro úrodu a výživu i pro vzdělávání dětí. Zjistili jsme, že role UNICEF není dodávání peněz, ale úzká spolupráce s vládou Malawi a s lidmi, kterých se dané problémy týkají. UNICEF zakládá vzorové školy a centra, aby se zbytek Malawi mohl podle nich učit a postarat se o sebe v budoucnu sám bez pomoci zvenku.

Všechny tyto aspekty je třeba zohledňovat při přípravě programů na podporu vzdělávání, na boj proti HIV/AIDS, boj proti podvýživě a chudobě, zajištění ochrany dětí. Jsou to nelehké úkoly, ale díky soustavné práci UNICEF a především díky nezlomné vůli a odvaze obyvatel Malawi je pomoc účinná. Pro nás zní téměř neuvěřitelně, že se děti těší do školy, ale benefity v podobě niformy, bot, jídla, tekoucí vody a toalety jsou pro děti z Malawi velkou motivací. Generace dětí, které si i díky Kampani plyšových hraček mohou dovolit chodit do školy, budou lépe připravené najít si práci, vydělat peníze a zlepšit tak poměry nejen své, ale i svých rodin.

Mothers and children gathering water at a communal water pump

Mothers and children gathering water at a communal water pump

Hned první den ve škole v Mchuchu nám ukázal, že díky pomoci UNICEF se děti nemusí učit venku pod stromem, ale využívají tříd vybavených školními pomůckami. Po použití toalety si mohou umýt ruce pod tekoucí vodou, aby se zabránilo šíření nemocí. Prevence HIV/AIDS tu začíná jako součást výuky žáků. Také distribuce kondomů patří mezi programy prevence. V nemocnici pak muži mohou dobrovolně a zdarma podstoupit obřízku, aby tímto zvýšením hygieny snížili riziko přenosu pohlavních nemocí na své partnerky.

Doctors at One stop center (help for raped kids and girls)

Doctors at One stop center (help for raped kids and girls)

Ženy jsou podporovány, aby své děti rodily v nemocnici. Při návštěvě porodnice jsme se přesvědčily, že v oblasti hygieny, počtu lůžek a sanitek mají nemocnice v Malawi před sebou ještě dlouhou cestu. O ženy je ale v nemocnici postaráno, novorozenci dostanou zdarma základní očkování a prvotní ošetření. Provázanost všech programů, jejich koordinace a účinnost na nás udělaly obrovský dojem.

Malawi je velice chudá země, mnoho lidí žije jen s 12 USD na den. Právě takovou rodinu jsme měli možnost navštívit. Matka s pěti dětmi, které jejich otec opustil bojuje každý den o trochu jídla a bezpečí. Naštěstí čtyři z jejích dětí chodí do školy UNICEF, kde mají podmínky lepší než „doma“ v malém cihlovém domku bez nábytku, záchodu a pořádného jídla.

Visit to family household

Visit to family household

Každý z nás opouští Malawi s pevným odhodláním vložit do příští předvánoční Kampaně plyšových hraček mnohem více úsilí než v minulosti. Víme totiž z vlastní zkušenosti, že každý USD, který do rozvojových zemí proudí má větší hodnotu, než si dovedeme představit.

Úplně na závěr bychom rády poděkovaly všem, kdo se na přípravě naší cesty podíleli. Počínaje kolegy z IKEA Česká republika, přes UNICEF Česká republika, po UNICEF Malawi. Největší dík ale patří odvážným a pohostinným lidem z Malawi, kteří nás pustili do svého soukromí. Všichni, s kým jsme měli možost mluvit velice přátelští, skromní a usměvaví. O všech svých problémech mluvili zcela otevřeně a beze studu. Jejich zápas o holé přežití byl v tomto kontextu neuvěřitelně dojemný. Právě na ně nikdy.

Saying goodbye to Malawi

Saying goodbye to Malawi

 

“Jak jsem nepotkal hady” aneb opravdový příběh z Afriky


Tak jsme skutečně tady. Na pražském letišti. Plni očekávání.

Střih.

„Kde přesně se nachází Praha? Je to v Evropské unii?“ ptá se nás hned první úředník Ethiopien Aerlines, kterého jsme na letišti ve Frankfurtu potkali. Jako začátek cesty do Afriky to není špatné.

Střih.

Adis Abbeba – náš první kontakt se skutečnou Afrikou. Teprve tady cítíme, že sen o cestě do Afriky se stal skutečností. Teď jsme to my, kdo má na sobě podivné oblečení.

Střih.

Proč by měl let do Lilongwe trvat pět hodin? Protože jsme nejdříve museli přistát v Blantyre, což je město, které se nachází na mapě až za naší cílovou zastávkou a poté se vrátit.

Malawi z ptačí perspektivy

Malawi z ptačí perspektivy

Střih.

Konečně na letišti v Lilongwe. Celé letiště je v podstatě jen jedna budova se scanerem otisků prstů a pytlíkem razítek. Od prvního okamžiku se zdá, že lidé jsou tady moc milí, slušní a skromní. U východu z letiště na nás čekají zástupci UNICEF v terénních autech, která díky anténám na přední kapotě vypadají jako nosorožci a odvážejí nás do hotelu. Cestou nás ujišťují, že pokud v Malawi narazíme na jedovatého hada, budeme asi první v celé zemi, čímž rozptylují jednu z našich hlavních obav. U večeře se pak setkáváme s kolegy z Kanady – Violou, Natašou, Jonathanem a Jennifer.

Střih.

Ráno se setkáváme s představiteli UNICEF Malawi v jejich centrále. Již na začátku nás upozorňují, že „UNICEF je velmi dobrý v uspávání hadů prezentacemi“, což se ale nepotvrdilo. Ze setkání jsme si odnesli, že vzdělávání dětí je mnohem více než, jen výuka ve škole. Patří sem i problematika zdraví a výživy, která je základním kamenem veškeré pomoci. Setkali jsme se také s Michaelem Bandou, který má v UNICEF Malawi na starosti vzdělávání, které IKEA podporuje Kampaní plyšových hraček.

Sétskaní s představiteli UNICEF Malawi

Sétskaní s představiteli UNICEF Malawi

Střih.

Škola v Mchuchu – naše první práce v terénu. Školu a její historii nám představují ředitelka Elis a zástupkyně ředitelky Anette. Pak jdeme na prohlídku tříd, toalet a umývárny. To už se k nám připojuje početná skupina dětí všeho věku. Jsou zvědavé, milují foťáky, trochu se stydí, ale jsou zkrátka úžasné. Přestat fotit je nemožné.

Kdo pozojure a kdo je pozorován

Kdo pozojure a kdo je pozorován

Jsme pozváni na výuku desetiletých dětí. V předmětu, který by se dal volně přeložit jako „praktické dovednosti“, se děti pod vedením velice energického učitele právě dozvídaly o překážkách v efektivní komunikaci o AIDS. Bylo vidět, že děti výuka opravdu zajímá a baví.

Diky pomoci UNICEF se tady deti nemusi jako jonde v Africe ucit venku pod stromem

Diky pomoci UNICEF se tady deti nemusi jako jonde v Africe ucit venku pod stromem

Poté se setkáváme s členy školní rady a ženami ze „Společenství matek“, které ve vzdělávání dětí a především dívek hrají významnou roli. Tyto ženy jsou dobrovolnice vybrané z jednotlivých vesnic. S dětmi se setkávají dvakrát do měsíce ve škole, aby si povídali o jejich problémech a také ve vesnicích navštěvují dívky, které se kvůli brzkému manželství nebo mateřství do školy nevrátily. Snaží se je přesvědčit, že vzdělání je pro jejich budoucnost velice důležité.

Zeny ze "Spolencenstvi matek" vypravuji

Zeny ze "Spolencenstvi matek" vypravuji

Na rozloučenou nám děti zatančily a zazpívaly po africku. Předali jsme kufr IKEA FAMILY plný školního vybavení např. psacích potřeb, sešitů a fotbalových míčů a vydali se na cestu do čtyři hodiny vzdáleného města Blantyre. Nezní to povědomě?

- Petra, Adela, Stazi & Marca

 

Jdeme na to. Čas se krátí a už za méně než 3 týdny se vydáme na cestu.


Afrika volá

Důvod:

Součást týmu, který se jede na vlastní oči podívat, jak funguje project, který předává peníze dětem. IKEA kampaň plyšových hraček společně s UNICEF a Safe the Children podporuje vzdělávácí system, který pomáhá dětem a dává jim naději lepšího startu do života. Skvělé!

Znalost místa?

Malawi? Coje to Malawi?… Téměř nic. Zatím jsem moc nestudovala dostupné informace na internet. Schválně se udržuju málo informovaná. Takže nebudu nic očekávat a všechno bude pro mě překvapení. Je to mnohem zábavnější učit se “tam venku”. A navíc: zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný!

Pocity?

Velký mix pocitů: nadšení, toulavé boty, starch (to když, ještě než se vůbec začneme balit, nás čeká spousta vakcín proti nebezpečně znějícím breberkám) a spousta otázek. Jak se tam žije? Co je baví? O čem sní? Co se od nich můžu naučit? Co máme společné? Mají stejný smysl pro humor? Budeme si rozumět? Co by měnili, kdyby měli tu možnost? Jak rozdílný je život s úplně jinou historií, kulturou, módou, ekonomikou, počasím…. a vlastně všechno.

Tak zatím, a pokud chcete vědět víc, tak buďte ve střehu. Ozvu se :).

 

Jak přežít přípravu na odjezd…


Dneska je to už víc než měsíc, kdy jsem se dozvěděla, že pojedu do Afriky – Malawi. Úplně jasně si vzpomínám na tu chvíli dětského štěstí, která byla záhy vystřídána obrovskými obavami. Co teď? Nejsem zrovna největší cestovatel a veškerou svou dovolenou jsem vždy strávila cestováním po Evropě autem. Nejdelší let byl pracovní do Budapešti a Milána. A pokaždé, když jsem vystoupila z letadla absolutně vyčerpaná říkala jsem si, že příště si musím dát nějaký drink než poletím.

Taky očkování pro mě bylo docela postrachem, jelikož poslední jsem dostala asi jako tříletá. Ale pak se ve mně zase ozvalo to dítě volající, že za měsíc uvidím opravdovou Afriku. Takže jsem se zase začala těšit. Když jsem pak mluvila s Adélou, která letí se mnou, zjistila jsem, že všichni mají stejné obavy a že je to zřejmě přirozená součást celého výletu. Tak jsme o tom začaly vtipkovat, představovat si, co všechno se nám přihodí a jak si náš výlet užijeme.

A taky jsem začala googlit všechny potřebné info a fotky. Na poslední chvíli jsem taky zjistila, že nemám platný pas, ale včas jsem si zařídila nový.

Když jsem prodělala první očkování na žloutenku a břišní tyfus, bála jsem se, že to se mnou sekne už v ordinaci, protože mám panickou hrůzu z jehel. Ale nakonec to šlo celkem dobře. Paní doktorka byla moc milá a sdělila mi, že stačí očkování jen na žloutenku A a do doporučeného listu přidala taky meningokoka. Kromě bolavých ramen jsem ale byla jen trochu unavená. Dva týdny poté jsem dostala injekci proti žluté zimnici a meningokokovi. Snad tedy bude tohla prevence stačit, abych si pobyt v Africe náležitě užila.

 

Pripravy na Malawi


Jen dva tydny me vzdaluji od nejvetsiho dobrodruzstvi v mem cestovatelskem zivote. Afrika, Malawi – tak strasne daleko. Obavy se stridaji s nadsenim z poznani neceho uplne jineho. Minuly tyden jsem absolvovala posledni ockovani ze ktereho jsem mela z pocatku obavy a nyni uz jen vzhuru do neznama. Jeste je tolik veci ale potreba dokoupit a vyridit. Antimalarika, repelenty proti hmyzu a spoustu dalsiho. Pas jsem si stihla udelat a viza nastesti take bez problemu mame vyrizeny.

Postupne jsme ziskavali dulezite informace, jako, kam pojedeme a kde budeme bydlet. Na internetu jsme spolu s Petrou, ktera leti take, prohlizely fotografie neznamych mist, ktere budeme jiz za par dni moci videt na vlastni oci. Vsichni kolem mi stale rikaji, hlavne fot !

Jede nas dohromady 7. Prvni zkouskou bude potkat se na letisti s nasema 2 kolegynema, ktere leti z Kanady. Nikdy jsem nebyla na tak velkem letisti a k tomu nervozita z dlouheho letu, bude velkym prekvapenim jestli se najdeme :).

Naděje pro Somálsko


Na úvod bych chtěla ještě jednou moc poděkovat za příležitost, kterou jsem dostala a mohla se osobně zúčastnit Nansen Refugee Award v Genevě. Spolu se mnou do Genevy zavítali kolegové ze Slovenska, z Madarska, ze Švédska, z Německa a zástupci IKEA Foundation. Věřím, že nejenom pro mě to byla obrovská životní zkušenost a poznatky, které jsme získali si poneseme dlouho sebou.

Sídlo UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky)

Sídlo UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky)

Před budovou OSN, zástupci IKEA storů a IKEA Foundation

Před budovou OSN, zástupci IKEA storů a IKEA Foundation

V pondělí 1.10. byla předána cena Nansen Refugee Award, kterou každoročně uděluje UNHCR (the United Nations’s refugee agency). Pro letošní rok tuto cenu obdržela Hawa Aden Mohamed, které se neřekne jinak než “Mama Hawa”. Bohužel z důvodu nemoci se nemohla osobně zúčastnit oficiálního převzetí ceny. Cenu proto převzala její sestra Shukri Aden Mohamed.

 Zaměstanci IKEA, Jana (Slovensko) a Anita (Maďarsko) při slavnostním vyhlášení

Zaměstanci IKEA, Jana (Slovensko) a Anita (Maďarsko) při slavnostním vyhlášení

Shukri Aden Mohamed (sestra oceněné Mamy Hawy)

Shukri Aden Mohamed (sestra oceněné Mamy Hawy)

Na druhý den jsme měli možnost se osobne setkat s sestrou Mama Hawa. Tento okamžik ve mě zanechal hluboký dojem. Bylo to neuvěřitelně zajímavé setkání. Vyprávěla nám o práci Mama Hawa o jejím neúnavném boji za ženy a děti ve zbídačeném Somálsku.

Zajímavé setkání ze zástupci UNHCR

Zajímavé setkání ze zástupci UNHCR

Mama Hawa je zakladatelkou a ředitelkou vzdělávacího programu v Galkayo. Pomáhá ženám, dívkám v dodržování jejich práv, pomáhá jim postavit se na vlastní nohy a zapojit se do společnosti. Vyprávěla nám o své rodině, o svých skvělých rodičích. Řekla nám, že hlavní je získat dobré vzdělání, které je budoucností Somálska.

Mama Hawa I jeji sestra jsou neobyčejné ženy, které zasluhují obrovský obdiv a respekt.

Rozloučení s Etiopií


Než jsem se vydala do Etiopie, trochu jsem se bála, že tu budeme mít i nějaké negativní zážitky, o kterých se píše v médiích.

Naštěstí se to nestalo. Bylo skvělé seznámit se s místní kulturou. Viděla jsem, co všechno UNICEF pro děti dělá. Vím, jak je důležitá Kampaň plyšových hraček IKEA a jak můžeme všichni pomoci zlepšit životní podmínky místních lidí.

Zdá se mi, že Etiopie je zemí extrémů. Něco je tu velice hezké a dobře funguje, a něco je zase špatné, ale všechno to patří k sobě. Lidé tu žijí jednoduše, ale využívají svůj zdravý rozum.

Na letišti mi bylo smutno, protože ten týden hrozně rychle utekl a už se mi začalo stýskat po nových přátelích. Ale vím, že se budu snažit udělat všechno pro to, aby byla další Kampaň plyšových hraček ještě úspěšnější. To je teď můj nový cíl, bude s tím hodně práce, ale mám radost, že můžu pomoci. :)

Anita sits with students in a school

© Katrina Crew

Mé pocity se nezměnily, možná mám tohle místo a kulturu ještě radši. Možná mé srdce ve skutečnosti bydlí v Bahir Daru, a proto je pro mne obtížné se rozloučit. Chtěla jsem se podívat do Afriky a poznat novou kulturu. A teď bych ráda jela znovu do svého nového domova, za milými lidmi, s nimiž jsem se tu setkala.

Doufám, že se sem někdy vrátím a že jsem se neviděla naposledy s Katrinou, Indriasem, Solomonem a dalšími lidmi, kteří tu žijí. Chtěla bych se sem podívat za 2 nebo 3 roky a vidět, jak se Etiopie rozvinula. Co se stane s dětmi, které jsem viděla ve školce?

Loučím se s vámi, milí čtenáři blogu. Děkuji vám všem, kteří jste si četli moje zápisky.
Doufám, že se zas za pár let budu moct přihlásit a mé dobrodružství bude pokračovat, v Bahir Daru nebo jinde na světě. :)

Anita

IKEA and UNICEF partners in front of the Blue Nile

© Katrina Crew

Rozloučení s Etiopií


Nastala chvíle, kdy se musíme rozloučit.

Cesta, místo, lidé, chutě, zvuky, myšlenky, nálady – všechno bylo úžasné. Moc se mi líbil etiopský každodenní život a jsem ráda, že jsem nahlédla do míst, do kterých se běžný turista nedostane.

Takovou příležitost dostaneme jen jednou za život. Proto jsem za ni vděčná a budu mít vzpomínky na celý život.

Chtěla bych za tuto cestu poděkovat organizaci UNICEF, nadaci IKEA Foundation a IKEA, kteří společně připravili program. Pak chci ještě poděkovat svému kolegovi Istvánovi z Budapešti, který mi pomáhal s přípravou na cestu, a Petře Cempírkové, která všechno organizovala. Vždycky jsem se s nimi mohla poradit a pokaždé mi byli ochotní pomoci.

Během cesty samotné nám velice pomáhala Katrina Crew, Digital Communications Manager z IKEA Foundation, byla to “naše máma”.

Velký dík patří Indriasovi Getachewovi, který zorganizoval náš program a poskytl nám spoustu informací. Jeho nadšený přístup nám naše cestování ještě víc zpříjemnil.

A také děkuji řidičům UNICEF, zejména Solomonovi, který nám dělal „bodyguarda“, když jsme někam šly v noci, a měl pořád dobrou náladu, takže v autě bylo vždycky veselo.

A teď se podíváme na malé shrnutí z našich zážitků:

Co bylo pro nás jedinečné, zajímavé, neobvyklé?

    • V Etiopii mají teď teprve rok 2004, podle jejich kalendáře. Takže bylo prima, že jsme byly na týden o 8 let mladší :)
    • Když mladí lidé tančí na moderní etiopskou hudbu, pohybují jen rameny, ale je to neuvěřitelně rychlé a působivé. Smáli se, když jsme to zkoušely napodobit.
    • Kávy se tu vždycky podává vrchovatý šálek.
    • Při pití kávy zapalují vonné svíčky, takže ta chvíle dostane ještě svátečnější atmosféru.
    • Místní obyvatelé nosí zrní v pytlích a nádobí na hlavě, nenosí to v rukou.
    • Na ulici jsou kluci, kteří vám vyčistí boty, když je požádáte.
A boy shines shoes in Ethiopia

© Sara Szabo

 

    • Když má osoba na obraze jen jedno oko, je zlá. Lidé s oběma očima jsou dobří.
    • Spousta chudých lidí nosí na krku medaili s obrázkem matky Terezy. Mají k ní velký respekt. Tou mincí by se dalo také platit, je stříbrná.
A girl wears a Maria Theresa necklace

© Sara Szabo

    • Pokud se u pouličního stánku něčeho dotknete, nesmíte odejít bez nákupu. Když se vám cena nezdá a chcete odejít, prodavač poběží za vámi a začne s vámi smlouvat, dokud se nedohodnete na ceně, která je přijatelná pro vás oba.
    • Koberec na podlaze jsme viděly jen ve školce. Děti si zouvají boty, než si na koberec stoupnou, takže ve „skupinové místnosti“ stojí řada bot. Jinak byla místnost prázdná, neviděly jsme v ní žádné hračky ani vybavení.
Kids shoes

© Sara Szabo

    • Na přechodu mají přednost auta. Když jdou chodci po přechodu, auta na ně troubí a jedou před nimi.
    • Semafory jsou tu vzácné, provoz na složitých křižovatkách řídí policista.
    • Taxíky v Addis Abebě jsou modrobílé Lady. Místní říkají, že jsou velmi silné, jiná auta by si prý se štěrkovými cestami neporadila.
Addis Ababa taxi

© Sara Szabo

Co jsme obdivovaly?

    • Respekt, s nímž děti naslouchaly učitelům při vyučování. Nevykřikovaly a nehádaly se.
    • Spoustu rozesmátých dětí se zářivýma očima.
    • Jejich přátelské chování. Skoro každý se na nás usmíval a mával nám.
    • To, jak tvrdě tu lidé pracují a jakou mají sílu.
    • Jejich přístup k práci. Je tu velká chudoba, ale Etiopané pracují opravdu tvrdě. Z letadla jsem viděla spoustu obdělaných políček.
Cultivated land

© Sara Szabo

  • Spoustu eukalyptů, které mají úžasný léčivý efekt
  • Řidiči si dávají pozor na osoby a zvířata na obou stranách cesty. Když hrozí nebezpečí, zatroubí na ně houkačkou.
  • Kulturní památky, které jsou staré několik století, vypadají nádherně. (Některé budovy nejsou opravené, ale přesto jsou úchvatné).

Co mě naplňuje lítostí?

  • Nedostatečné vybavení ve školách
  • Bosé děti
  • Nedostatek základní hygieny (toalety, možnost umýt si ruce) ve většině škol a restaurací
  • Ani s podporou fondu UNICEF nemá řada dětí možnost se vzdělávat
Kids feet

© Sara Szabo

Proto bych chtěla požádat každého, kdy má možnost pomoci během předvánoční Kampaně plyšových hraček IKEA na podporu vzdělání dětí, aby se zapojil. Z každé prodané plyšové hračky daruje nadace IKEA Foundation jedno euro organizacím UNICEF a Save the Children, které za tyto peníze dosáhnou podobných zlepšení, jaká jsme popisovaly v našem blogu.

Program zásobování vodou ve vesnici Gunda


Ve čtvrtek jsme navštívili vesnici Gunda a místní základní školu, abychom se dozvěděli, jak je místní komunita zásobována vodou.

Děti pro nás měly překvapení. Když jsme přijeli, čekala na nás před školou velká skupina dětí s krásnou kyticí a zazpívaly nám písničku na uvítanou. Úplně nás to dojalo. Potom nám ukázali svou studnu (a to, jak funguje).

Children in Ethiopia pump water from a well

© Judit Kocsis

Child drinks from a well in Ethiopia

© Judit Kocsis

Studna je blízko školy a oni na ni dávají pozor. Je velice důležitá, usnadňuje jim život, protože dokud ve vesnici nebyla, musely ženy a dívky chodit několik kilometrů daleko pro čerstvou vodu. Vodu musely nabírat bosy v potoce, takže si často pořezaly nohy o kameny. Teď mají studnu blízko domova.

A child pumps water from a well

© Judit Kocsis

Každá rodina věnuje 1 birr ( =13 HUF, = 0,04 EUR) měsíčně. Peníze se vložíí na bankovní účet, kde jsou připraveny jako fond pro případ problémů. Studna je 13 metrů hluboká a nabízí čistou a čerstvou vodu 40 rodinám (každá rodina má v průměru 7 členů), takže slouží 280 lidem.

Poté jsme navštívili tradiční dům. Byl moc hezký. Měl společný obývák a ložnici. Děti spí v obýváku, rodiče v podkroví a v domě je oddělená místnost pro ovce. Kuchyně je ve zvláštní budově. V kuchyni nám jedna žena přinesla trochu bavlny, ze které tu vyrábějí oblečení a tašky. Anita a Sara se snažily z ní něco upříst. Byla to legrace, ale Sáře se to docela dařilo. Záchod je taky samostatný a mohou si u něj umýt ruce. To je hrozně důležité, to dřív nešlo.

Two women in Ethiopia

© Judit Kocsis

Sara learns to spin cotton

© Judit Kocsis

A woman shows a string of cotton

© Judit Kocsis

Na konci naší návštěvy nás místní lidé pozvali na piknik a měli jsme příležitost ochutnat různé druhy fazolí a semínek. Přichystali nám tradiční jídlo fir-fir, což je Katrinina nejoblíbenější etiopská specialita: chleba (který vypadá trochu jako palačinka, ale je z lehčího těsta) plněný zeleninovým pyré. Chutná to zajímavě. Chleba je trochu nakyslý a pyré je hodně pálivé. Mně to moc nechutnalo, protože nemám ráda pálivá jídla. Ale uvařili nám výbornou kávu.

A woman serves injera bread

© Judit Kocsis

A woman with dried beans

© Judit Kocsis

Children at a picnic in Ethiopia

© Judit Kocsis

 

Visitors eat lunch with a community in Ethiopia

© Judit Kocsis